Internet bez tváře aneb chybějící regulace pro boj se zlem

Vydáno 26. června 2023

Prostředí internetu se formuje několik desetiletí. Jeho počátky sahají až do 70. let 20. století, kdy internet umožnil první komunikaci počítačů a celých počítačových sítí zejména mezi univerzitami a specializovanými pracovišti. V této době vznikl i návrh komunikačních protokolů TCP/IP, které se používají dodnes.

Jedním z protokolů, které využívají TCP/IP je i protokol HTTP, díky kterému můžeme procházet webové stránky a používat moderní aplikace v různých zařízeních. Otcem webu je Tim Berners-Lee, který je též autorem prvního webového prohlížeče a původního značkovacího jazyka HTML. Tato trojkombinace vznikla během jeho působení v CERNu a veškerý vytvořený zdrojový kód byl v roce 1991 CERNem uvolněn odborné veřejnosti.

Projekt World Wide Web byl od počátku velmi úspěšný a umožnil vznik velmi kvalitního a přínosného obsahu. Typickým uživatelem internetu jako takového byli především specialisté a nadšenci. Nejen web, ale internet jako celek dobře sloužil bádání, sdílení zkušeností a komunikaci. Z pozice specialisty nemohu první dekádu WWW označit za příliš uspokojivou, jelikož zájem o web byl enormní a mnoho technologických organizací začalo na nedokonalých standardech stavět svá vlastní pravidla, která muselo později konsorcium W3C standardizovat. Naštěstí tato doba je za námi a dnes standardizace probíhá předvídatelněji. Tato doba nicméně ukázala, jak důležité je stanovit pravidla dříve, než si je různé společnosti nebo specialisté nastaví po svém. Následná standardizace je mimořádně náročná, protože každý z logických důvodů nechce ustoupit cizím zájmům a preferuje své nákladně připravené řešení.

Příliš jsme se z této chyby neponaučili. S výjimkou autoritativních režimů a cenzury se standardizace ani regulace nedočkal obsah na webu. Web vstoupil do občanského života a již po 5 letech se k internetu připojilo více než 25 milionů uživatelů z více než 180 zemí světa. Své webové stránky si postupně dokázalo vytvářet stále větší množství běžných uživatelů.

Z původního povolání webmastera následně vzniklo na desítky specializovaných povolání od grafiků, programátorů, marketérů až po specialisty na strojové učení a velká data. Každé z uvedených povolání má v současnosti již další desítku specializací.

Poklidná situace v prostředí internetu se zlomila přibližně v letech 1998 až 2002. V této době se začaly objevovat stále častěji webové služby, které poskytovaly data novým moderním aplikacím. Tyto webové a mobilní aplikace umožnily laické veřejnosti vytvářet obsah a důsledky tohoto způsobu projevování svobody slova pociťujeme až do dnešní doby. Diskusní fóra postupně doplnily zájmové weby a ty v dalších letech systematicky vytlačovaly sociální sítě. Za zásadní považuji fakt, že každý uživatel v prostředí internetu je anonymní a může mít v podstatě neomezené množství identit. To se zcela odlišuje od občanského života, ve kterém máme až na výjimky vždy jednu občanskou identitu. Tento koncept vytvořil živnou půdu pro vznik různých problémů, kterým v kyberprostoru neustále čelíme. Ačkoliv pohyb běžného uživatele na internetu z pohledu specialistů zcela anonymní a neřízený není, dokazování trestné činnosti už je problematické. Není například snadné prokázat, zda v daný moment u daného počítače seděla stíhaná osoba.

Provozovatelé různých aplikací si problém anonymity uvědomují a snaží se s ním bojovat. Lékem by byla samozřejmě přísná regulace. Každé jednání občana, počítače nebo programu by mělo být jednoznačně identifikovatelné. Již s příchodem výše popsané éry Web 2.0 mohla vzniknout iniciativa v rámci W3C a standard, který by vyžadoval vždy ověřeného uživatele alespoň v prostředí webu. V zásadě by si uživatel mohl založit nespočet účtů, ale ty by byly propojené s jednotnou identitou. Provozovatel webu by se mohl následně rozhodnout, že jedné identitě umožní založit nejvýše jeden účet. Z dnešního pohledu už je takový krok promarněný a v praxi nerealizovatelný. To však neznamená, že podobné regulace vůbec neexistují.

Tím se dostáváme k současnosti. Abychom mohli založit uživatelský účet na některém z webů, potřebujeme obvykle e-mail. Abychom založili e-mailový účet, je dnes běžné potvrzení identity telefonním číslem a opsáním kódu z SMS nebo například uvedením čísla platební karty. Už to ztěžuje anonymitu a tvorbu duplicitních účtů. Seznamovací portály například bojují s osobami, které páchají násilnosti na dětech. Některé ve jménu spokojené společnosti své podnikání zcela ukončily, jiné hledají způsoby regulace. Aplikace může vyžadovat vyfocení občanského průkazu, nebo vygeneruje speciální kód, se kterým se musí osoba vyfotit. Investiční platformy zahltili lidé s nízkou finanční gramotností, aby následně přišli o své úspory. Jako základní prvek ochrany se používá investiční dotazník, kterým musí investor projít. Na diskusní fóra zpravodajských portálů můžeme přispívat často až poté, když sdělíme fyzickou adresu, na kterou dorazí speciální kód. I zde je snahou online identitu ztotožnit s reálnou osobou. Propojení digitální identity a skutečné osoby má zásadní potenciál zabránit nebo zmírnit riziko páchání trestné činnosti. Zjednodušeně řečeno nás regulované prostředí chrání a vytváří nám lepší společenský prostor. V důsledku špatných rozhodnutí si bohužel regulaci řeší každý po svém. Větší část webového prostoru bohužel stále regulováno není. Nezletilé osoby libovolného věku mají například zcela neomezený přístup k pornu nebo násilnému a jinak explicitnímu obsahu. Vyskakující popup s žádostí o potvrzení věku rozhodně nelze považovat za důmyslný prvek ochrany. Zodpovědnost se často přenáší na rodiče, kteří zejména v českém prostředí selhávají v sexuální výchově. Drtivá většina dětí si informace obstarává od kamarádů nebo prostřednictvím webu. Obsah, který děti sledují se pro ně přitom stává v bezmála polovině případů normou, ať už se jedná o sex nebo jinou násilnou činnost.

Šíření nepravdivých informací a poplašných zpráv, projevy nenávisti, podporování genocidy nebo jiná trestná činnost je v prostředí webu páchána téměř bez omezení.

Orgány činné v trestním řízení nemají svou práci jednoduchou a anonymní prostředí webu jim v tomto ohledu nepomáhá. Rád bych uzavřel článek tím, že existuje cesta ven. Mohl bych doufat v lepší informační a mediální gramotnost a dramatickou reformu vzdělávacího systému. Mohl bych věřit, že lidé dokážou rozpoznat kvalitní obsah, nebudou usilovat o páchání trestné činnosti v kyberprostoru a budou se snažit i v prostředí webu vystupovat konstruktivně. Se svými dětmi povedou vlídnou diskusi a povedou je k tomu, aby explicitní obsah nevyhledávaly anebo jej vnímaly jinak než doposud. Ale i to je sen.

Zatímco život lidí se za posledních 20 let dramaticky změnil, vzdělávací systém se po století nikam neposunul a největší drama zažíváme nad diskusí, zda nadále vyučovat Newtonovi zákony. Dokud budou rodiče přesvědčeni o efektivitě výchovných pohlavků a jiné násilné činnosti na vlastních dětech, nelze u chování dětí v prostředí webu očekávat žádnou zásadní změnu. Do kyberprostoru tedy vstupují stále noví uživatelé, kteří čelí postupně větším výzvám. A na řešení se nepracuje.